NÁVRAT DO "HISTORIE"

100-Dr. A. Frinta, profesor reálky v Praze a docent filos. fakulty Karlovy university 101-Jindra Imlauf 102-Karel Janků, řídící učitel v.v., učitel Al. Jiráska 103-mistr Alois Jirásek návštěvou u svého učitele a přítele Karla Janků, říd. učitele v.v. 104-zemřelý městský archivář a kronikář, ředitel škol v.v. Jan Klos 105-Literární návštěva u spisovatele Jar. Johna, když bydlel u nás. Zleva básník Halas s chotí, Dr. Kotrlý z Náchoda, spisovatel Vančura, sl. Frintová, učitel Michl z Dobrušky, spisovatel Nový a spis. Jar. John (dr. Markalous) 106-Nové Město nad Metují - Na Sendraži 107-Nové Město nad Metují - pohled od Výrova 108-Peklo - pila velkostatku 109-motiv ze Sendražského kopce nad Libchyněmi 110-Nové Město nad Metují - Zelená ulice pod kostelem 111-Nové Město nad Metují z Výrova 112-Nové Město nad Metují z Popluží 113-Nové Město nad Metují - údolí Metuje 114-Nové Město nad Metují - lázně Rezek 115-Nové Město nad Metují 116-Nové Město nad Metují - zima 117-Nové Město nad Metují - zimní pohled 118-Nové Město nad Metují - za klášterem v zimě 119-Burza třešní ve Vrchovinách 120-Burza třešní ve Vrchovinách

Výňatek č. 8 z knihy "Nové Město nad Metují a jeho kraj" vydané na začátku druhé světové války z iniciativy představitelů města. Jan Voborník Z galerie našich významných krajanů a rodáků. Je jich slušná řádka, jsou nestejného významu, jako různý je obor jejich činnosti a nelze se zmiňovati o všech. Některé již dávno kryje černá hřbitovní hlína, jiní jsou ještě mladí a svěže chodí mezi námi, často i nedosti známi. A ke všem chováme úctu a vděčnost. Uvádíme je v abecedním pořádku. Ph. Dr. Antonín Flinta, profesor na reálce v Praze a docent Karlovy university, narodil se dne 14. června 1884 v Novém Městě n. Met., kde jeho otec byl voskářem a známým sokolským a ochotnickým pracovníkem. R. 1889 přestěhoval se s rodiči do Hradce Králové, ale Novému Městu zůstal věren, dojížděje sem stále k četným příbuzným. Po skončení středoškolských studií věnoval se slovanské a románské filologii, strávil rok na pařížské Sorbonně a r. 1907 dosáhl na Karlově universitě středoškolské approbace z češtiny a franštiny. Když se r. 1916 habilitoval na filosofické fakultě, usnesení profesorského sboru nebylo vládou potvrzeno z důvodů politických. Po skončení světové války habilitace potvrzena a Dr. Frinta jmenován docentem Karlovy university, kde přednáší slovanskou jazykovědu se zvláštním zřetelem ke stránce fonetické. Od r. 1909 konal četné jazykozpyt-né studijní cesty po všech slovanských zemích a účastnil se světových sjezdů Alliance pro mezinárodní přátelství, Mezinárodního linguistického sjezdu v Ženevě r. 1931 a j. v. Je členem Association phonétique Internationale v Paříži a její rady, členem Slovanského institutu v Praze a předsedou Kostnické jednoty, Ústředí čs. evangelíků, Čsl. odbočky světového svazu bratrství, správcem knihovny a musea Husova domu v Praze, atd. Od r. 1915 měl všestrannou účast na hnutí, jež koncem r. 1918 vedla k založení českobratrské církve evangelické. Jeho literární činnost je dílem vědecká (fonetika, slavistika, národopis, literární historie a dějiny náboženství), dílem publicistická (úvahy v Přehledu, Kostnických jiskrách, jež pro ně byly r. 1916 zastaveny, Kalichu, České reformaci, Životu a j.), dílem překladatelská (básně ruské, kašubské a slovinské, roztroušené v Slovanském přehledu a jiných časopisech), dílem redakční ("Vlastní silou" v Ml. Boleslavi, "Směr" v Plzni, "Kostnické jiskry" a "Česká reformace" v Praze a j.). Spolupracoval též na Ottově Slovníku naučném nové doby, Kočího Malém slovníku naučném, Zemi Husově od St. Klímy a j. Jeho samostatné spisy jsou: Novočeská výslovnost (1909), O učení cizí výslovnosti (1909), Čeština emigrantských osad v Prusku (1913), Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky "v" ve slovanštině (1916), Básně t. zv. rukopisu Královédvorského a Zelenohorského (1917), Náboženské názvosloví československé (1918), Husovo album (1924), A Czech Phonetic Reader (1925), Naše tiskové orgány slovanské vzájemnosti (1932). Mnoho jeho liter, příspěvků jest roztroušeno po různých časopisech domácích i zahraničních. Redigoval též některé sborníky. Jindra Imlauf, spisovatel. Ještě tomu není ani 20 let, co zemřel a již se na něho skoro úplně zapomnělo. Co se o něm kdy psalo, zapadlo v časopisech a jeho knihy již se neobjevují na knihkupeckém trhu. A přece se neubráníme hlubokému pohnutí, probíráme-li se stránkami jeho života i zažloutlých jeho knih. Narodil se dne 2. září 1881 v Nov. Městě n. Met., kdež jeho otec byl voskářem. Matka, rodem Antonie Schmidtová, byla dcerou zdejšího notáře Antonína Schmidta, který byl v letech 1865-1866 zemským poslancem. Chlapec do jednoho roku byl zdráv. Pak se objevila zlá choroba, hoch byl dán do Prahy do dětské nemocnice na léčení, ale po čtyřech měsících si jej matka přivezla domů jako mrzáčka. A mrzákem a churavcem zůstal až do smrti. Když povyrostl, dostal berličky, od kterých ho odloučila už jenom smrt. Do školy téměř nechodil. Aby nepostrádal toho, co mu krutý osud odepřel, dětských her a dětského skotačení, kupovala mu matka samé knihy a tak byl dán počátek jeho sebevzdělání. R. 1906 vydal se sám a bez ochrany do Ruska, jehož byl povždy velikým přítelem. Po návratu vydal první svůj samostatný spis, "Za ruskou hranicí" (1907). Knihu věnoval matce. Nemoc stále doléhala a proto hledal útočiště v lázních. Jel do Luhačovic, kterým věřil a nikdy věřiti nepřestal. R. 1912 vychází druhá jeho kniha "Tesknice", první jeho kniha belletrie. Jsou to drobné povídky, plné náladové sensitivnosti a smutku. R. 1913 vydal svou třetí knihu "Pod sedmi pečetěmi". V úvodu napsal: "Jelikož byly doby, kdy jsem tak žil, musela vzniknouti tato kniha". Však on tak skutečně nežil, snad jen snil. Po dobu světové války se knižně odmlčel, jen drobné příspěvky psal do různých časopisů, na př. "Vinni?" (Zlatá Praha 1914), "Luhačovice" (Vydrovy besedy 1914), "Clau-delovo mystérium Zvěstování" (Ratiboř 1914), "Rozpory" (Zlatá Praha 1915), "Vzkříšení. Feuilleton o české knize" (Národní politika 1915), "Honzíček a Marjanka" (Zvon 1915), "Maminčiny vzpomínky" (Světozor 1916), "Tři sta za krovem" (Světozor 1916), "Fatalisté", "Jiskra", "Pucmacherka" (Zvon 1917 a 1918), "Franta Havlasů" (Světozor 1918) a j. Z polštiny přeložil Haliny Koneczné "Vypovězenci" (Národní listy (1915), "Mrtvý dům" a "Pikolo" (Světozor 1916). Hned po skončení světové války vydal knihu "Churavec", své nejsilnější dílo, v němž sténá nezměrné utrpení s marnou touhou po troše lidského štěstí. Kniha byla napsána po těžké nemoci, z níž se Jindra Imlauf šťastně vybavil, ale tehda si také uvědomil, že nelze více doufat v uzdravení a tu přistoupila k tělesným utrpením ještě muka duševní. Téhož roku vydal svou pátou knihu, "Samojed", líčící boj ideální tužby s materialistickou prosou života. R. 1920 vychází poslední jeho dílo, "Jas a stín ženy", otevírající hlubiny lidského utrpení v postavách milenky, matky a milosrdné sestry. Na tomto díle však jest již patrný pokles sil, nemoc nabývala zlé tvářnosti. V zimě r. 1920 píše redaktoru Mržkosovi: "Tak buďte hezky zdráv! Já nejsem. Potíže se množí. Zdá se, že je to všecko příprava na cestu bez návratu. A já bych ještě nerad. Mám ještě dosti, co bych rád milovanému národu po sobě zanechal; snad mé dílo se mnou hned nezapadne. Bohu poručeno". Nemoc se stále horšila. Jsa již v agónii, šeptal: "Dovezte mne do Luhačovic! Ty mne jistě aspoň na jeden rok zachrání". "Ale smrt mu nadběhla", praví Dr. Fr. Novotný, "a do Luhačovic ho nepustila". Zemřel dne 25. srpna 1921 a pochován jest na zdejším hřbitově. "Hrdinně trpěl", psala mi o něm jeho sestra pí. Ant. Folkertová, "po 39 let a kdo neviděl ubohé jeho tělo s nesčetnými otevřenými otvory, neuvěří, co zkusil a my s ním. Nikdo nedovede doceniti jeho práci tak jako já, která jsem jej do noci vídala klečeti v jeho židličce a psáti. Mnoho let před smrtí jen takto pracoval. Přesně za měsíc po jeho smrti zemřela i jeho matka" Poslední jeho práce jsou: "Píseň", "Kus očisty", "K článku o Bozděchovi", "Rozsévačů třeba" (Cesta r. 1919 a 1920), "Anna z Paslíkova" (Olomoucký Pozor 1921), "Upíři harcovníci" od Wl. Arobkiewicze, přelož, z polštiny (Světozor 1919) a "Vesele", "Svatba" od H. Koneczné, rovněž přel. z polštiny (Nár. listy 1920). Jsa vynikajícím fotografem praktickým i teoretickým, napsal mnoho odborných pojednání a několik samostatných knížek o fotografii a fotografování. V rukopise zůstalo na 20 různých článků, feuilletonů a kratších povídek, o nichž zatím nelze říci, byly-li kde uveřejněny. Karel Janků, učitel a přítel spisovatele Aloise Jiráska, narodil se dne 12. srpna 1841 v Hořičkách u České Skalice, kde jeho otec měl menší hospodářství a přiživoval se domácím tkalcovstvím. Stará dřevěná škola, brková péra, dlouhé ořezané nebarvené lavice, kohoutek a tabulka, doma přástky, louče, staré pranostiky, koledy a staročeská posvícení s kantory muzikanty, toť ovzduší, v němž vyrůstal. V 10 letech byl dán "do Němec", do Německé Brusnice (D. Prausnitz), aby se naučil německy. R. 1856 odešel Janků do Hradce Králové na učitelský ústav, tehdáž dvouletý. Tenkrát na něm působil vynikající český pedagog Tomáš Vorbes, jenž v r. 1869-73 byl také okres, školním dozorcem v našem okrese. Jeho soukromé inspekční zápisky z té doby poskytují krajně zajímavý obraz tehdejšího školství a učitelstva. Po skončeném studiu ustanoven byl učitelským pomocníkem v Hronově, kde byla tehdáž škola jednotřídní a učitelem Vendelín Ságner. Do ní již druhý rok chodil potomní spisovatel Alois Jirásek, na nějž Janků vždycky rád vzpomínal a mnoho o něm vyprávěl. To tenkrát tu ještě kostelničil Knahl (Kalina z díla "U nás"), z uličky pod starou školou vybíhal krejčí Šimek (Šimůnek) a v hospodě vládl strýc Seidl (Zejdl). V Hronově Janků však dlouho nepobyl. Když r. 1861 redaktor Národních listů JUDr. Julius Grégr byl odsouzen k čtyřměsíčnímu žaláři a 1300 zl. pokuty (trest mu dodatečně zvýšen na deset měsíců žaláře a 3.000 zl. pokuty) a odsouzenému se dostávalo z celých Čech plno projevů sympatií, zaslal také Hronov svůj projev, který sepsal Karel Janků a podepsala městská rada s většinou obyvatelstva. Četnictvo učinilo udání a Janků měl vyšetřování u podkrajského úřadu, z něhož se jen stěží vymotal, ale zato musel z Hronova pryč. Půl roku pobyl ve svém rodišti, pak se stal učitelem ve Ždárkách u Hronova. Po dvou letech se oženil s Matyldou Seidlovou z Hronova, sestřenicí Aloise Jiráska. Po 8 letech (r. 1872) stal se řídícím učitelem v Provodově a zůstal zde až do skončení své učitelské dráhy r. 1904, kdy po 46 1etém působení odebral se na odpočinek ke svým dcerám do Nov. Města n. Met., kde dne 6. června 1931 zemřel jako stařec téměř 90 letý. Pochován jest na hřbitůvku u václavického kostelíka, kde po 32 léta každé neděle na varhany hrával, v místech památné bitvy r. 1866, o níž tolik uměl vykládat. A vykládal rád a každému. S ním odešel z našeho kraje a ze života poslední učitel staré konkordátní školy, starý písmák a vynikající znatel historie našeho kraje a lidových tradic. Alois Jirásek až do své smrti býval u něho častým hostem. Napsal monografii "Bitva na Dobeníně r. 1866", mnoho drobných historických a povídkových statí, roztroušených po různých časopisech, "Průvodce Novým Městem a okolím" a v rukopise zanechal "Zápisník", obsahující na 200 listech kvartového formátu podrobný jeho životopis, a 60 silných sešitů, v nichž podrobně zachycuje události za světové války. Jan Nep. Kafka, hudební skladatel, profesor na vojenském ústavě Teresianum ve Vídni, narodil se dne 17. května 1819 v Nov. Městě n. Met., kde jeho otec byl sedlářem v č. 37A, zemřel 23. října 1886 ve Vídni. Po skončení studií na rychnovském gymnasiu odebral se na piaristickou kolej v Mikulově a po dvou letech na právnickou fakultu do Vídně. Již od dětství projevoval neobyčejné hudební nadání ; ve Vídni se oddal hudbě zcela, zvláště hře na piano a již jako mladý právník komponoval různé skladby pro tento nástroj. Brzy se stal učitelem hry na piano na Teresianu a vyučoval hudbě i členy panovnické rodiny. Jeho skladby pro piano, zaujímající 8 silných svazků velkého formátu a čítající několik set, byly svého času velice oblíbeny a všeobecně známy. Jan Klos, ředitel obecné školy v Novém Městě n. Met., narodil se v České Skalici dne 13. srpna 1841. Vystudoval nižší reálku v Náchodě a dvouletý učit. ústav v Hradci Králové. R. 1861 byl ustanoven zastupujícím učitelem ve Žďáře u Police n. Met. Platu bylo, jak ve svém životopise v městské kronice píše, 50 zl. na penězích od místní obce, 10 zl. od přiškolené obce České Metuje jako příspěvek na boty, neboť tam po 6 zimních měsíců musel každodenně odpoledne chodit učit, patronát připlácel ročně 21 zlatý, byt ve třídě, kde za tabulí měl postel, kufr a klavír, a strava u stolu učitele. V Č. Metuji se učilo v některé chalupě, posledně v kovárně, kde při vyučování v koutě za kamny sedávala hospodyně a něco si tiše pracovala. Po třech letech odešel na školu do Machova, kde měl pěkný byt a též něco příjmů ze štoly a z tříkrálové koledy. Avšak ještě téhož roku přestoupil na školu v Třebešově u České Skalice, kde podučitel také spával v učebně nebo na půdě. Třída však byla jen jediná a učili v ní dva učitelé současně. Tam setrval do r. 1868, kdy se dostal do Nového Města na farní školu s platem 200 zl. ročně, bytem a otopem. Tu setrval až do svého pensionování (r. 1905) a pak dál až do své smrti, která ho stihla ve vysokém věku 87 let dne 24. července 1928. R. 1894 byl spolu s ředitelem H. Císařem pověřen vedením městské kroniky a od r. 1906 i správou městského archivu, který znovu srovnal a zinventoval. Mimo různá drobná příležitostná pojednání místopisná a z místních dějin napsal samostatný spis "Paměti města a zámku Nového Města nad Metují" (1922), a České Skalici zanechal v rukopise "Paměti města České Skalice", z nichž Zdeněk Nejedlý mnoho čerpal pro svůj spis "Bedřich Smetana". Za jeho zásluhy dostalo se mu několikrát čestného uznání. Antonín Kybal, akademický malíř, prof. a máj. uměl. závodu, narodil se dne 25. března 1901 v Novém Městě n. Met. v domě č. 64B, kde jeho otec měl textilní podnik. Roku 1912 se odstěhoval s rodiči do Prahy. Vystudoval zde reálku na Král. Vinohradech, načež vstoupil na umělecko-průmyslovou školu. Začal u prof. Mařatky sochařství, pak přestoupil k malířům Brunnerovi a Hofbauerovi. Současně se dal zapsat na filosofickou fakultu Karlovy university, kde dosáhl aprobace k profesuře kreslení na středních školách. R. 1928 zanechal profesorské dráhy a věnoval se textilnímu umění. Začal navrhovati dessi-ny na koberce, nábytkové látky, tištěné a dekorační, gobelíny a pod. a dodělával se velmi pozoruhodných úspěchů. Pozvolna si zařizoval dílny na výrobu těchto uměleckých ručně pracovaných bytových textilií a tímto oborem se zabývá podnes. Stav se členem Výtvarného odboru Umělecké besedy v Praze, vystavoval s tímto spolkem na všech členských výstavách a sám v ní uspořádal soubornou výstavu svých textilních prací, koberců, látek a gobelínů. Jako člen Svazu čsl. díla v Praze vystavoval s tímto spolkem na všech výstavách doma i v cizině. Mimo to vystavoval v rámci propagačních výstav byv. ministerstva zahraničí a min. školství v Amsterodamu, Štokholmu, Bruselu, Paříži, ve všech velkých městech Ameriky i jinde. Z nejvýznamnějších jeho prací jsou textilie pro palác Společnosti národů v Ženevě, pro pražský hrad a pro chrám sv. Víta v Praze (rouška na hrob sv. Václava). Od r. 1936 jest uměleckým poradcem textilního oddělení Krásné jizby Družstevní práce v Praze. Kybal jest průkopníkem zcela nových směrů v nazírání na umělecké textilní dílo a jeho tvoření. Jan Nep. Domaslav Padiaur, novoměstský kaplan a později kanovník při kollegiatním chrámu Páně sv. Václava v Mikulově, autor prvního soustavného vypsání dějin Nového Města n. Met., narodil se dne 29. května 1783 ve dvoře Tisovském u Litomyšle, do Nového města přišel jako kaplan r. 1813, odtud r. 1824 odešel jako kanovník do Mikulova, zemřel u příbuzných v Novém Městě dne 7. října 1828, jsa na léčení v chudobských lázních, a zde je též pochován. "Byl muž vlasti a jazyka národního velmi milovný a vzdělání a zvelebení znovuzrozené literatury české nemálo pečlivý. Rozšiřoval horlivě české knihy a sám se pokusil na poli spisovatelském, sepsav rozličné básně, povídky atd., z nichž některé v Dobroslavu, Milozoru, Čechoslavu byly vytištěny". Do Musejníka psal pod pseudonymem "Bořetínský". V rukopise zanechal spis "Vejklad katechetický křesťansko-katolického učení" a "Smíšené spisy" v prose i ve verších. Novému Městu sepsal prvé podrobné dějiny od založení města až do r. 1820, celkem 406 stran foliového formátu. Jsou v rukopise, napsány německy a tvoří první díl městské kroniky. Originál byl několikrát přeložen do češtiny a dal podnět mnohým novoměstským sousedům, že si založili své vlastní kroniky. Jeden z překladů si učinil r. 1846 hostinský Josef Rydlo z č. 60B a dal jej ozdobiti 22 krásnými originály akvarelových obrazů malíře samouka Jana Tomka z č. 71B, zachycujících velmi zdařilým způsobem pohledy na Nové Město, zámek, kostely, náměstí, ulice, městské brány a některé domy z let padesátých minulého století, dnes památka již jedinečná. Rydlo si některé stati Padiaurovy doplnil a pak v kronice své od r. 1820 pokračoval s počátku jen kuse, úryvkovitě, od r. 1840 úplněji. Zejména velmi podrobně vypisuje události roku 1848, před ním i po něm, zvláště i pokud se týkají K. Havlíčka Borovského. R. 1851 kronika náhle umlká, její poslední list je vytržen. Rydlo byl radikál, pro své politické přesvědčení měl jakési opletání s úřady a proto asi poslední zápis, který by mu byl mohl škoditi, odstranil a dále nepsal, ač místa v knize měl ještě dost. V městské kronice Padiaurově bylo pokračováno teprve po 50 letech. R. 1878 ujal se jí děkan Pelhřím Novák. Dodatečně a jen v míře velmi omezené zapsal tam některé události po roce 1848, zato však velmi podrobně a zajímavě líčí mnohé události kolem r. 1870-1880, zvláště bitvu na Brance r. 1866. Od r. 1881 do 1888 v ní pokračoval okres. škol. inspektor J. K. Hraše, potom od r. 1894 společně ředitelé škol Jan Klos a Hubert Císař, později Klos sám. Po jeho smrti r. 1928 ji vede řed. Jan Voborník. Dějiny Nového Města sepsal také zcela nezávisle a samostatně podle původních pramenů, ale mnohem stručněji, děkan J. K. Rojek. V mnohém Padiaura opravuje nebo doplňuje. Dílo objímá dobu od založení města po rok 1797 a zůstalo v rukopise. Bylo místními kronikáři pilně opisováno a doplňováno. Jindřich Procházka, akademický malíř, narodil se v Novém Městě n. Met. dne 6. listopadu 1888 v domě č. 30A. Jeho otec byl zde soudním adjunktem. Když bylo chlapci 11 let, odstěhoval se s rodiči do Jičína. Po skončení gymnasiálních studií odebral se na akademii výtvarných umění v Praze, kdež byli jeho profesory Bukovac, Brómse, Ottenfeld a Roubalík. Po skončení vojenské služby za války i po ní vrátil se do Jičína a věnoval se výhradně svému umění. Cestoval po Itálii a Dalmácii a opětovně zajížděl do Těšínských Beskyd, kde vytvořil řadu velmi cenných prací. Ve Slezsku uspořádal několik velmi úspěšných výstav. Pracuje ve všech technikách, ale dává přednost akvarelu, v němž vyniká čistotou a jasem barev. Z větších jeho pláten má několik městská spořitelna v Jičíně, městská spořitelna v Chlumci n. C., býv. ministerstvo zahraničí, poslanecká sněmovna a j. Pravidelně se účastňuje výstav Klubu výtvarných umělců, jehož je členem. Od r. 1938 žije v Praze. Na Nové Město, svoje rodiště, však nezapomíná a časem rád sem zavítá, aby tu čerpal náměty ke svým pracím. Pelhřím Novák, děkan novoměstský, nar, 4. února 1815 v Rychnově n. Kněz., zemřel 1. července 1904 v Novém Městě n. Met. Do Nov. Města přišel jako kaplan r. 1841, od r. 1850-1862 expositou (lokalistou) v Bohuslavicích, potom až do své smrti děkanem v Nov. Městě. Přispíval do Květů a do Včely pod pseudonymem Pelhřím Rychnovský. R. 1862 napsal a vydal "Výklad kázání". R. 1873 za hraběte Karla Štěpána z Leslie ze skotské linie hrabat Lesliů podnikl cestu do Anglie a do Skotska, kterou pak popsal nejprve v Cechu, potom i knižně vydal ("Cestopis do Anglicka", Praha 1874, Brno 1886). Pokračoval v městské kronice Padiaurově, kdež učinil řadu velmi cenných zápisů, zejména o bitvě na Brance 1866. Jeho přičiněním postavena byla r. 1869 nová fara a rozšířena o sousední dům č. 28A, koupený od Antonína Klicpery za 1.900 zl. Jan Karel Rojek, novoměstský děkan a historický spisovatel, narodil se dne 31. března 1804 v Litomyšli. Do Nového Města přišel jako kaplan dne 15. července 1829, kde, jak praví místní kronikář Josef Rydlo, "tento ouřad co známý vlastenec horlivě zastával". Krásné svědectví o jeho tehdejší činnosti vydává neznámý pisatel v V. ročníku Tylových Květů, an ve formě dopisu z Nového Města nejmenovanému příteli píše: "Od devíti let, co u nás na kaplanství trvá, jsou mu povolání a vlast jeho dvoulistem, o nějžto se ze vší síly své zasazuje. On nešetře nákladu každou knihu, jižto literatura naše vyvodí, zjednává, ne aby ji za sklo čistě vázanou uložil, nýbrž aby se do rukou čtení milovných dostala. On v tomto zanícení nejvíce ze svého bibliotéku při naší škole zřídil (k níž J. Excell. královéhradecký pan biskup za návštěvy zdejší obce i znamenitý peněžitý příspěvek učinil); on jí větší díl knih daroval a svým přičiněním základem při dědictví svatojanském ji opatřil. On mimo to pro více osad vesnických a u mnoha soukromníku akcie k témuž ústavu dílem na svůj groš zjednal a u odbývání kněh ním vyšlých tolik přičinlivosti dokázal, že za to ku poctě spoluzakladatelem jeho jmenován jest. On nám kmeny všech rodů městských, pokud křestné knihy sahají, nesmírnou prací mistrně češtinou složil, archiv musikálií kostelních pro zdejší kůr děkanský vyzdvihl 40ti svou rukou krásně psanými skládáními nadal a chvalitebného učinil, čehož zejména vyčísti zde místa není. Pro takové zásluhy nemeškal také ouřad tento muže toho důstojného, by mu poněkud své díky na jevo dal, ze cti za svého spoluměšťana přijíti. Děj, kterým se to stalo, byl velmi dojemný a byl by zajisté i Tebe k slzám pohnul". Dne 1. prosince 1839 nastoupil Rojek jako lokalista na faru v Bohuslavicích a tu o něm píše výše již zmíněný Rvdlo, že "skrze jeho vynasnažení obzvláště kostel velmi opraven a okrášlen, fara znova vystavěna a na opravené bohuslavické věži hodiny, které k tomu cíli z Nového Města ze zámecké věže od knížete darem Bohuslavičtí obdrželi, spravené a znovu zřízené jsou". A důvěrný přítel Rojkův, Josef Mnohoslav Roštlapil, dobrušský děkan, o něm píše: "Když byl duchovním správcem v Bohuslavicích, shromažďovali se u něho zblízka i zdaleka přicházející vlastenci na besedy srdečné, jeden druhého poznávajíce, povzbuzujíce, rozněcujíce k obětovnému milování národa a vlasti. Byla to symposia, jichž nynější čas už nezná a také nepozná více; bylať to poesie probouzejícího se jinocha národa po ideálech roztouženého, se vší silou o to pracujícího, by se vtělilo a skut kem stalo, co by k prospěchu, zdaru a blahu vlasti sloužilo. Tak jsme se scházeli: z Dobrušky Dusbaba inspektor, Matěj Havelka, Ignác Kruněk; z Nového Města Stračovský; Myslimír Ludvík ze Studnice; děkan náchodský Regner - z Prahy ta mlaď i ta starší garda - z Vídně i odjinud. Do Bohuslavic přivážel vozka z Prahy na centy kněh českých, tehdáž vydávaných, odkudž se pak na všecky strany rozesílaly - u mne (v Dobrušce) bývalo hlavní skladiště. Na zvelebení národa všeliké službě a práci jsme se propůjčovali řízením divadla a prádelen zvláště r. 1843-1847, půjčováním (na věčnou oplátku) kněh". R. 1848 účastnil se Rojek Slovanského sjezdu v Praze a přihlížeje k pohnutým poměrům doby velice usiloval o to, aby radou, poučováním a vážným slovem na schůzích zabránil všelikým výstřednostem jak ve své kolatuře, tak i v jejím okolí. Dne 5. září 1850 vrátil se do Nového Města jako děkan, slavnostně doprovázen všemi o-sadníky bohuslavickými a radostně vítán novoměstskými. R. 1857 jmenován byl biskupským vikářem a okresním školním dozorcem, a r. 1861 zvolen zemským poslancem za obce venkovské (mandátu se r. 1864 vzdal a po něm byl zvolen českoskalický lékař a starosta města MUDr. Aug. Kordina). V provolání k voličům Rojek píše: "Nejsem cizincem mezi vámi, neboť 32 let mezi vámi žiju; celý vikariát mne zná z mého působení duchovního co muže, který groš svůj dělil s vlastí, když se jednalo o zvelebení národnosti naší. Vyznávám, že jsem tělem i duší Slovan. Jsa knězem, nepřestal jsem býti Čechem, co kněz pak samým Bohem i spasením svým vázán jsem svědectví vydati pravdě a stavěti se co obhájce k utlačenému. Jakého hesla se držím? Pořád starého: Dávejte císaři, co jest císařovo a Bohu, co jest Božího, s dokladem: proto vraťte národům, co národům dáno Bohem samým! To jest můj prapor, pod nímž jsem věrně překonal nejeden krutý boj s libovůlí protinárodní, pod ním vytrvám neohroženě, pod ním chci i umříti co věrný vlasti syn" - atd. V Novém Městě rozvinul Rojek plně vlasteneckou a kulturní svou činnost. Jsa údem Matice české, illyrské a slovenské, Musea, Svatoboru, Jednoty sv. Víta a všech stávajících Dědictví, zakládal veřejné i školní knihovny téměř ve všech obcích své duchovni správy a při všech školách učinil základy a nadace na podělování chudého žactva knihami. R. 1862 přistoupil i k založení čítárny. V provolání k občanstvu mimo jiné praví: "Doba nynější více nad jiné dovolává se toho, aby lid náš český za příčinou vlastního blahobytu hleděl se vzdělati ve věcech hospodářských, řemeslnických, obchodních a nad to i čistě lidských a křesťanských. Potřeba toho citelná způsobila, že rozličnými spisy v mateřském jazyku našem vydávanými přiměřené ponaučení se rozšiřuje. Však náklad na spisy takové jest poměrně tak veliký, že mnozí, kteří po vzdělání svém touží, z nedůstatku prostředků peněžitých musejí se jich odříci; na nejvýš pak že dohromady se skládajíce na jednom listu - a to obyčejně jen novinách - přestati musejí. To rozjímaje pomýšlel jsem na zavedení "spolku čtenářského"; než vida, že by při všech jiných nesnázích a překážkách konečně ten nemajetný ani v takovém spolku čtenářském nemohl se zúčastniti: docela jinou a jednoduchou cestou potřebě té chci vyhověti, a sice takto: ..." A nyní Rojek uvádí, že časopisy a knihy, které sám odebírá, a ještě odebírati hodlá, dává k obecnému použití a upotřebení, že budou přichystány vždy ve škole ve II. třídě, že se nesmějí bráti domů, že se bude čísti každé neděle a svátku vždy odpoledne po službách božích až do noci a konečně že zkušenost ukáže, měly-li by se schůzky konati častěji. Začalo se dne 5. ledna, Když skončila světová válka a naše školství naplněno bylo novým duchem, mimo jiné reformy zavedena byla na naše obecné školy jako zcela nová a velmi významná vymoženost - vyučování o domově, o bydlišti žákově a jeho nejbližším okolí po stránce zeměpisné, dějepisné i hospodářské. A hle, v našem městském archivu máme dva Rojkem vlastnoručně drobně a hustě popsané archy z r. 1853, načrtávající historii Nového Města tak, jak jí každé soboty ráno ve škole sám učil a jak si ji žáci do sešitů opisovali. Za ním i potom to dělali někteří učitelé, na př. Dušek, jak mi staří vyprávěli, a snad proto je v Novém Městě tolik písmáků a tolik piety k minulosti města. Jako děkan a později vikář velikou péči věnoval tomu, aby chrámy jemu svěřené o-zdobeny byly hodnotnými obrazy uměleckými. Proto vešel ve styk se slavným tehdy malířem chrámových obrazů J. V. Hellichem v Praze, ale hned s počátku měl veliké nepříjemnosti pro obraz sv. Václava na Dobeníně (viz o tom zvláštní článek v této knize!), avšak to ho neodradilo. Od Hellicha jsou u nás tři obrazy v děkanském kostele. Rojek napsal mnoho drobných statí, ale skutečného spisování se jaksi štítil a vzdaloval. Zálibou mu bylo badati v historickém místopise, zvláště církevním. S mravenčí pílí prozkoumal archivy okolních zámků a měst, zvláště Nového Města, Opočna a Dobrušky, a jsa ve stálém styku s nejpřednějšími dějepisci a vlastenci českými, dostával od nich? naopak dodával jim hojnost zpráv. Jeho spolupráce vděčně vzpomíná ve svých "Pamětech z mého života" i autor "Hradů a zámků", historik August Sedláček. A Ant. Flesar v předmluvě ke svému spisu "Popis historicko-archeologicko-statistický okresu Opočenského" (1895) se přiznává: "Čerpal jsem hlavně z bohatých sbírek Jana Karla Rojka, děkana novoměstského, který neúmornou prací více než třicetiletou všecky archivy prozkoumal a práci svou nám zanechal". Některé výsledky svých studií uveřejnil Rojek v Časopise Českého Musea, v Památkách archeologických, v Riegrově naučném slovníku i jinde, jinak vše zůstalo v rukopise. V rukopise na zdejším děkanství jest jeho velice cenná "Matrika far i kněžstva ve vikář-ství Opočenském" (dokonč. r. 1852), v náchodském městském museu se nalézá "Matrika far i kněžstva ve vikářství Náchodském". Tamtéž jest rukopis Rojkova "Přehledu dějin Nového Města nad Metují", zpracovaný podle původních pramenů bez zřetele na Padiaurův Dějepis N. Města a obsahující děje od roku 1501-1797 (dějepis téhož znění, ale poněkud podrobnější, je zapsán ve zdejší školní kronice). K němu jsou připojeny - též pouze v rukopise - "Obrazy z dějin Města Nového Hradiště nad Metují, jež nakreslil Jan K. Rojek", čtrnáct kapitol, pojednávajících o zdejších kostelích a kaplích, o zámku, škole, sochách, chudém špitále, pivovaru, vodojemech a j. Některé z těchto statí převzal do svých "Pamětí Nového Města" Jan Klos. R. 1857 Rojek upravil, o dokumentární listiny rozšířil a tiskem vydal Josefa Myslimíra Ludvíka (zemř. 1856) "Památky hradu a města Náchoda". Velmi cenné jsou též jeho příležitostné pamětní spisy, které ukládal do věží právě opravovaných kostelů, nebo do zámecké věže novoměstské. S velikou zálibou a důkladností sestavoval zdejším rodinám přesné rodokmeny, sahající až do nejstarších dob (na př. rodu Rydlu, Imlaufů, Friců a j.). Dnes jsou jim pýchou a dobrou pomůckou. Jako kaplan založil v Novém Městě r. 1832 ochotnické divadlo ("Domácí hereckou společnost"), a v Bohuslavicích školu prádelní (r. 1843-47), kterou sám spravoval. R. 1862 přijal místo děkana v Budyni nad Ohří a s Novým Městem se navždy rozloučil. Neodcházel rád. Snad ho od nás vypudilo to, že marně usiloval o postavení nové děkanské budovy. Ve staré bydleti nemohl, neboť hrozila sesutím, v zámeckých místnostech nemohl vydržeti pro zimu ("od přestuzení v trapných bolestech přeležel čtyři měsíce bytně"), a tak se musel i s kaplany uchýliti do domu soukromého (č. 35A). Zemřel dne 11. srpna 1877 a pochován jest v Budyni. Památky po něm se nalézají v Národním museu v Praze. Toť jen stručný nástin, letmý protrét tohoto ušlechtilého kněze a vlastence. Josef Regner-Havlovický našel svého rhapsoda v Aloisi Jiráskovi, Jan Karel Rojek na svého Jiráska dosud čeká. Antonín Svoboda, ředitel měšťanské školy v Rychnově n. Kn., narodil se v Nov. Městě n. Met. dne 22. června 1861, zemřel 20. srpna 1924 v Rychnově. Byl vynikajícím pedagogem a historickým spisovatelem. Sepsal "Dějiny města Rychnova n. Kn.", "Vlastivědný sborník Rychnovska a Kostelecka", dále pedagog, spisy "Vyučuj názorně", "Čtení", "Vyučování písemnostem speciální methodou" a j. Josef Šichan, akademický malíř, syn bednáře v Černčicích č. 23, narodil se dne 5. září 1847 v Černčicích, ale ještě za útlého dětství se přestěhoval s rodiči do N. Města, kde jeho otec koupil chalupu č.136B na Dupačce a v ní dále své řemeslo provozoval. Chlapec záhy projevoval veliké nadání malířské, ale ke studiu nebylo peněz a tak se vzdělával doma jako samouk. Teprve děkan Rojek, pozoruje jeho nadání a touhy, dopomohl mu k tomu, aby se mohl odebrati na malířskou akademii do Mnichova. Po návratu odtud věnoval se výhradně malířství, a to zvláště tvorbě chrámových obrazů, jichž namaloval veliké množství a s nimiž se setkáváme v Čechách i na Moravě. Z jeho portrétů zvláště vyniká obraz Dr. Frant. Lad. Riegra ve státní galerii v Praze, obrazy biskupů pražského, královéhradeckého, brněnského a četných osob soukromých, mezi nimi i několika zdejších sousedů. Několikrát vymaloval i svého příznivce děkana Rojka. Kreslil a maloval též drobné genrové obrázky, mezi nimi i roztomilé tehdejší novoměstské figurky. Rozmarná veliká kresba "Velryba vyvrhla Jonáše", humoristicky znázorňují čí návrat děkana Pelhříma Nováka ze Skotska r. 1873, je tím zajímavá, že obletující andělé mají podoby tehdejších novoměstských sousedů. Je nyní majetkem p. Jos. Bartoně-Dobenína zde. Později se Šichan odstěhoval do Brna, kde si mimo umělecký atelier zařídil i fotografický závod. Na Nové Město však nemohl zapomenout a maje zde příbuzné, každoročně se sem vracel a téměř celé léto zde trávil. Pobyl též dva roky za studijními účely v Itálii. Jeho životopis vyšel v časopise Čechii r. 1903, v Ottově Malém slovníku naučném a Slovníku výtvarných umělců. Profesor Ph. Dr. Bohumil Markalous, spisovatelským jménem Jaromír John, narodil se dne 16. dubna 1882 v Klatovech, kde jeho otec byl profesorem. Odtud však ještě za útlého dětství se přestěhoval s rodiči do Chrudimi. Po skončení studií se stal též profesorem. K nám přišel v lednu 1936, najal si altán na stráni v zahradě Böhmovy tiskárny, převezl si sem z Prahy část své knihovny a věnoval se svým studiím. Zde napsal povídku z dětského života "Ostrov blažených" a začal další dílo "Zlotvor". Zda-li zde dopsal II. díl svého "Estéta", zatím nevíme. Zde se také naučil fotografovat a tomuto novému svému sportu se plně oddal. Ze svého bytu měl překrásnou vyhlídku do metujského údolí s Hradištěm na jedné a ne méně památným Výrovem na druhé straně. Velice se mu u nás líbilo. Pohnuté zářijové události loňského roku ho od nás vypudily. Nyní žije u své sestry v Slatiňanech u Chrudimě. Josef Vančura: Okolo Nového Města nad Metují, (Cestami značenými i neznačenými.) V severovýchodní části naší vlasti, a to od Machova po Nový Hrádek, jest ryze český Jiráskův kraj, jeden z nejkrásnějších koutů Čech. Nejbližším a nejpříznivějším východiskem jest Nové Město nad Metují. Za dřívějších poměrů bylo často srovnáváno s Krumlovem (Krumau) a byly společně nazývány nejkrásnějšími českými městy - nuže, Nové Město nad Metují jím zůstalo! Jest to vlastně kamenná pohádka z počátku 16. století, a to téměř úplně zachovalá. Vystavěno na kamenném ostrohu, obtékaném ze tří čtvrtí Metují, poskytuje nádherný pohled se všech stran a vrchů na typickou korunu věží kostelní a zámecké. Jako protiklad tohoto historického obrazu a dojmu je skutečnost, že jest úplně moderně vybaveno vodovodem, elektrárnou, kanalisací, moderními hotely, veškerými úřady, železnicí a autobusovými spoji, takže může pojmouti celé stovky letních hostů, aniž je přeplněno a aniž by to v jeho lesnatém okolí bylo vůbec znáti. Jsou jistě známá a hojně navštěvovaná letoviska, která však přílišným přelidněním nemohou dáti skutečného odpočinku přepjatým nervům a důsledkům dnešního života, jako rozsáhlý horský kraj, kde tisíce návštěvníků není nijakým přelidněním. A výhoda Nového Města nad Metují nespočívá pouze v jeho jedinečné výstavbě, ale nejvíce v jeho nejbližším, krásném a skutečně romantickém okolí. Je to nejen čarokrásné údolí Metuje, ale též roztomilá údolíčka potoků Rezeckého, Klopotovského, Sepského a konečně Zlatého potoka. Jsou to jedinečné krásy s nevyčerpatelnými zákoutími, se svatým klidem a pokojem v lesních svatyních. A to nejhlavnější: všeho toho lze dosáhnouti bez valné ztráty času, za pouhých 10-20 minut jsme ve vyjmenovaných údolích, sami v lesích, pouze s nebeskou klenbou nad hlavou. Vždyť lázně Rezek jsou pouhé dva kilometry od Nového Města, starobylá památka ze 14. století, dřevěný slavoňovský kostelík jest pouhých 5 km vzdálen. A není to jediná cesta k Rezku, jsou tři, každá jiná, poskytující novou krásu, nový poznatek a osvěžení. Bartoňova útulna v Pekle zůstane ovšem zlatým hřebem novoměstského okolí a jeho vycházek. Každá z těch sedmi cest, vedoucích do Pekla, jest jedinečnou vycházkou, co si jak výletník, tak turista jen může přáti. Ti nejpohodlnější dají ovšem přednost nejkrásnější, parkově upravené cestě, dříve východisku Jiráskovy horské cesty po pravém břehu Metuje, zvláště za slunného odpoledne, kdy je tato cesta celá ve stínu, kdežto druhá cesta, horní, nad levým břehem, jest cestou ranní, neboť celý bok Sendražského kopce ji kryje svým stínem za parného letního dne. Ti zdatnější, honosící se titulem turistů s nárokem na výhledy, půjdou Bartoňovou stezkou Libchyňským údolím přes Libchyně a Sendražský kopec, jedinečný svými výhledy, do Pekla a zpět přes Přibyslav nebo Koníček (skalní útes nad Peklem s výhledem do hlubokého údolí Metuje). A konečně jsou ještě lesní cesty, úplně stinné, vedoucí Horními neb Dolními Leštinami do údolí Metuje, jedna za Černým vírem a druhá roklí od Přibyslavě. Plná půvabu jest vycházka Klopotovským údolím, z něhož možno odbočovati nalevo k lázním Rezku a dolů do Libchyňského potoka a odtud městskými lesy až k údolí Metuje, neb napravo k Zákraví a dále do údolí potoka Sepskéhoajím zpět k Novému Městu. A neméně poutavá jest cesta pod zámek, přes luka a Oboru do lesa Jáselné a Krčínem zpět. Tyto vesměs půldenní vycházky lze vystřídati delšími: údolím Metuje z Nového Města přes Peklo až do Náchoda, nebo z Pekla buď přes Lipí nebo Jizbici a Dobrošov do Náchoda, po lukách z Nového Města do České Skalice a Babiččina údolí, nebo přes Přibyslav lesy do Václavic a zpět přes Vrchoviny či vlakem, konečně na Nový Hrádek a přes Frimburk údolím Olešenky do Pekla a Nového Města. Všechny tyto vycházky se dají zkrátiti nebo prodloužiti z 6 km na 15 až 20 km. A neméně vhodným východiskem jest Nové Město nad Metují pro zájezdy jak vlakem, tak autobusy, majícími dvakráte denně spojení s Náchodem, Rychnovem nad Kněžnou, Českou Skalicí, Jaroměří-Josefovem, Hronovem a Policí n. Met., vlakové spojení na trati Choceň-Police n. Met. šestkráte denně a cesta do Prahy jest absolvována pouze za 3 hodiny. Početné hotelové podniky (hotel Rambousek, Rychta, Brouček, Merkur, Mojžíš, hotel lázně Rezek) a soukromé byty, pronajímané s ochotou letním hostům (průměrná cena 5 K za den a lůžko), umístí značně letních hostů. Ostatně obec letních hostů novoměstských jest již tak početná, že v Praze založili Klub přátel Novéno Města nad Metují, optejte se jich, jistě vám povědí pravdu! A nyní se přiznám, že to, co jsem psal, psal jsem pro běžné turisty a letní hosty, že vše popsané jest také náležitě označováno, jen si vybrat turu či vycházku na mapě, u-místěné na nádraží, hotelu Rambousek a na věži Zázvorce. Sám, ačkoliv tyto cesty plně oceňuji, přec se jim pokud možno vyhýbám a hledám své cesty bez značek, které, třebaže ne tak schůdné a připravené, neporušují aspoň své okolí davovými návštěvníky, kteří každou krásu zprofanují zbytky a obaly jídel. Jak daleko více láká ona cesta či stezka ze značené cesty v šero lesa odbočující nebo ztrácející se v širých lukách, či ta náhle z hlavní cesty strmě odbíhající v labyrint skal! Jak lituji, kdykoliv kráčím perlou Pometují, nejkrásnější z celého jejího horského toku, naší dolní pekelskou cestou, že jsem nepoznal té, jíž nejstarší z moderních cestovatelů, mistr Alois Jirásek, vzpomíná ve svém dokonalém cestopisu z Orlických hor a třeba že si stěžuje na její neschůdnost, přece obdivuje její krásu, která byla jistě tou nepřístupností tím více vyzdvižena. Ta jest již tedy upravena a proto hledám jiné, i když ne neschůdné, tedy aspoň osamělé, kde možno se zahloubat a zasníti do dálek čarovného kraje, odpočinouti na strmém, třeba skalním výběžku, zatím co dole hluboko pode mnou šumí Metuje, jejíž cestu rýsuje údolí se zalesněnými stráněmi a srázy, v němž zvláště buky třepetají svými listnatými hlavami, v podzimu nejprve zlatě, pak krvavě zabarvenými, nebo usednouti na kraji lesa pod břízou-krasavicí a při doprovodu něžného šumění vody i lesa vyslechnouti ptačí symfonii. Ale mám je prozradit? Či nejsou vůbec tajemstvím, jsou snad skoro všeobecně známy, ale každý si je ponecháváme co sladké tajemství pro sebe a pouhou náhodou býváme na svých výpravách tam samotni a jen tak zůstáváme v omylu, že naše tajemství jest neprozrazeno? Jak již uvedeno, jsou do Pekla nejznámější dvě cesty: červeně značená, dříve Jiráskova horská cesta, a výhledová cesta po silnici přes Přibyslav. Novou se stává právě dostavovaná silnice po levém břehu Metuje a, jak se zdá, tato se stane oficiální pro pěší i pro vozidla. Málo používaná jest stezka Dolními Leštinami, ještě méně Horními Leštinami, ale skoro vůbec neznámá a také málo schůdná, hodně podobná nějaké pašerácké cestě, jest stezka vinoucí se nad starou vozovou cestou (a vysoko nad nynější nově vybudovanou). Těžko najde na ni vstup domácí, natož cizí, raději se optejte hajného. Lesní tišina, jež vás uzavře ve svém náručí, aspoň na chvíli utiší vaše nervy a nechá je odpočinouti ve svém velebném klidu. Jdete-li cestou přes Přibyslav do Pekla, tu v místě, kde se za Přibyslaví cesta sklání a vchází do lesa, jest třeba jen malé zacházky krajem lesa vlevo, kde vede stará vozová cesta. V nedalekém ohebu jest mýtina, tvořící jakýsi stůl, z hlavní cesty dobře viditelný. A odtud, Bože, jaká krása! Zúžené, divoké údolí Olešenky vráží klín lesů, Sendražský kopec, porostlý mohutnými buky, v podzimu hýří barvami, nalevo lysý hřbet Dobrošova a za zády opět údolí Metuje, prodírající se lesem od Náchoda. Nasytíš zde nejen zrak, ale i jahodami se osvěžíš, jichž je tu tolik, že musíš dáti dobrý pozor, abys je nepošlapal. Avšak nesestupuj odtud do Pekla! Vrať se na Přibyslav, projdi celou horskou vesnicí podle značek, směřujících k Václavicům, avšak pouze na kraj lesa. Zde přenechej další značenou cestu tuctovým turistům a pusť se krásnou lesní stezkou vpravo a stále po kraji lesa, třeba se stezka na chvíli ztratí, až na Branku. Tu ohromná proluka náchodská před tebou jako samo království Boží, v jehož středu vévodí náchodský zámek a za ním již pruský Bor a Hejšovina. Dobrošov, to již není obyčejný kopec, ale jakási posvátná hora s chrámem neznámého boha na vrcholu a pod ním údolí Metuje slité s údolím Olešenky tvoří ohromnou brázdu - tu jistě v nějakém pekelném vzteku čertův dráp vyryl. A ti, kdož jdou značenou krásnou Bartoňovou stezkou na Sendražský kopec, co zde najdou krás a lesních zákoutí! Půjdou-li podle lesa po levém svahu, uzří obraz, který patří do bible: tu mohl býti český Kristus pokoušen satanem a slibováno mu Lipí s Dobrošovem, nebo celý rozlehlý hradecký kraj, jestliže pádná, bude se mu klaněti. Plno zde krás a málo známých, neboť sem, poněvadž na Sendražském kopci není rozhledna, chata a pivo, zajde málo turistu, což krásy neubírá, naopak, neníť zde aspoň po turistech pózu statků a dokladů jejich nevychovanosti. Když jsme již na cestě p. Bartoně-Dobenína, je zde ještě jedna odbočka v záloze, a to hned s kraje: v Libchyních neodbočovati vesnicí k Sendražskému kopci nahoru, nýbrž podle potoka projíti celou osadou a dále údolíčkem. Malý, nepatrný potůček - však je to Libchyňský potok - bublá tu po ruce a lesní interieury jsou tu čím dále krásnější. Když skončí les a cesta stoupá do vršku k Mezilesí, je odtud pohled k Novému Městu nad Metují nádherný. Záplava lesů a za nimi jakoby za sedmi horami novoměstský zámek a celé Nové Město nad Met. se svými věžemi. Další cesta mezi lukami až do Mezilesí a dále na Nový Hrádek, nebo lesní cestou z Mezilesí do údolí Olešenky, přes říčku nahoru k Borové, nebo do krásného čermenského revíru, nyní majetku pana Bartoně-Dobenína. A což Klopotovské a Sepské údolí? Rád bych o nich psal, ale co říci, když všechna krásná přirovnání jsou vyčerpána? Jděte tam sami a uvidíte, přijeďte a poznáte! Josef Vančura: Nové Město nad Metují fotograficky. Bloudí-li fotomanií zatížený člověk po naší vlasti, hledaje kořisti v nížinách řek i v horách a lově motivy i partie po perlách měst od Domažlic přes Prahu, Jičín, Turnov, Německý Brod, Jihlavu a Brno, od jižní Moravy až po Moravskou Ostravu, nebo ať zajde na Slovensko a do okrajových českých hor, přijde-li na konci své pouti do Nového Města nad Metují, pozná, že skoro vše, co byl po drahná léta klopotně hledal, má zde takřka na hromádce. Město, třeba ne tak staré, přece mající ráz starobylosti, může se směle řaditi mezi nejkrásnější města česká - kraj, vhodný přechod mezi rovinou a horami, má výhody obou, k tomu řeka a potoky, údolí a údolíčka, kopce blízké a hory v dohledné vzdálenosti - nuže, kdo by chtěl víc a komu bylo více do klína naděleno? Jedinečná poloha Nového Města nad Metují, spočívajícího na skalnaté výspě, obtékané téměř kol dokola Metují, skýtá mnohotvárně půvabné pohledy se všech stran a za každého denního osvětlení; zrána od Rezku, Husova kamene, s přibyslavské cesty, k poledni se Žďáru, odpoledne a při západu s Popluží a od Krčína. Neobyčejně poutavý je pohled k Novému Městu za ranního světla s terasy lázní Rezku, nebo s libchyňské cesty od lesa či s druhého Hradiště, kde budovy a věže tvoří bohatou a ozdobnou krajku, při čemž masivem látky jsou lesy; nejvelkolepější pohled jest ovšem z Výrova, žalostné dnes trosky bývalého sídla pana Litvína, a se Ždárského kopce, odkud Nové Město se představuje nejvděčněji a nejhistoričtěji. Celá krajinná situace a architektura města jest zde vznosná a rytířská, vyvrcholující věžemi kostela a zámku a lemována stromovou zelení při pohledu se silnice na protilehlém Žďárském kopci. A což za jasných podzimních dnů, kdy tvoří pozadí velkolepé panorama Krkonoš v celé délce od Vys. kola až po Malou Sněžku! S Popluží jeví se skoro celá rozloha města, stavěného danou situací do délky, a odtud nejvíce kulminuje zámek, kdežto druhé věže, kostelní, kláštera a nejnovější Husova sboru jsou již doplňkem krásného obrazu. Odtud nečiní Nové Město nikterak dojem malého okresního městečka, ale spíše většího, desítitisícového města. Je jen málo fantasie třeba, aby se přenesl divák v jinou dobu a očekával řinčení řetězů padacích mostů, fanfáry jezdců a zbrojnošů a kterýkoliv rytířský výjev. Nejkrásnějším objektem zůstává ovšem zámek, děkanský kostel a Husovo náměstí. Obdélný čtverhran jednopatrových domů, vesměs s podsíněmi a namnoze ještě s původními štíty, uzavřený a vyvážený v jednom rohu (západním) masivem zámku a v protilehlém děkanským chrámem s věží druhdy husitskou, zůstává vzácným pozdravem drahné minulosti. Nejtruchlivější vzpomínkou jsou obrazy bran, zbořených před málo desítiletími. Jaká to škoda! Dnes by znamenaly nejzajímavější pamětihodnosti města. A jen změna v majetnictví zámku, odkup jeho s panstvím panem Josefem Bartoněm-Dobenínem, uchránila patrně i tento objekt před zruinováním. Zato pečlivá restaurace architekta Dušana Jurkoviče upravila jej na moderní bydliště, aniž porušila původnost a vnitřní výzdoby, pokud byly zachovalé a bylo možno je zachránit. Je to právě zámek, který připomíná výhledy a pohledy na jiná věhlasná místa a města. Tak ze sepské silnice podobá se, doplněný vhodně děkanským kostelem, pohledu na Kremnici s lesní cesty, vedoucí k Báňské Bystrici. Frontální pohled s Metují pod ním připomíná zámek Konopiště a sama zámecká věž shodně se rýsuje s věží zámku krumlovského, kterou shodu zvyšuje i vodní odraz domů Nádražní ulice v řečišti Metuje. Děkanský chrám dominuje zase ulici Českých bratří a ulici Pod Výrovem, kde roubené chalupy kvapem mizejí a kdež každý krok poskytuje měnící se panorama. Je jistě málo tak vábných obrazů, městských interiérů, jako tento, jímž se může honosit Nové Město nad Metují. I nové, moderní budovy zapadají vhodně do vábného celku. Tak státní úřední budova, skoro palácovitého rozsahu i výstavnosti, neporušuje nikde celkový pohled a velmi účelné snížení budovy na jejím konci v ulici Školní zapadá bezvadně do celkového rámce jakož i krásná budova městské spořitelny. Také věže, tyto kulminační body a ozdoby všech měst a míst, zde zámecká, kostelní, klášterní a Husova sboru, jistě v různých dobách stavěné, náhodně rozdělují město v jeho délce na čtyři skoro souměrné díly, jak dokazuje pohled od sv. Františka, kde kostelní, nejstarší, vyznačuje konec ostrohu, na němž Nové Město nad Metují spočívá, zámecká historický střed, klášterní novější dobu a Husova sboru, bílá a do dálky staroslovanským křížem svítící, moderní dobu přítomných dnů. Hra věží novoměstských při pohledech zdáli je skutečně zajímavá. Hned sraženy v houfec, hned zas majestátně oddělené a každá svému okolí vévodící; tu ta která hned po straně, hned zase uprostřed. To jsou asi pohledy z okolí Nového Města nad Metují na město samé. Nyní ty z města do okolí. Přirozeně, že vyhlídkami zůstávají věže: kostelní, zámecká a Husova sboru jsou také k tomu ochozem nebo širší plošinou uzpůsobeny. Méně vhodně přístupná jest věž kláštera Mil. bratří, ač skýtá zajímavé pohledy na vnitřní město. Zato ostatní jmenované věže odměňují bohatě námahu výstupu na ně. Stojíce na okrajích místa, dávají přebohaté výhledy do širého kraje roviny hradecké i k Orlickým horám, na jejich masivní dlouhý pás na severovýchodě, na severu pak Dobrošov s Jiráskovou chatou uzavírají zemský ten ráj. Odtud nejlépe pozná divák bohatost kraje a jeho mnohotvárnost, jež skýtá každému, co má nejraději: rovinu k Josefovu, Hradci Králové až ku Praze, mírné svahy nejbližšího okolí a horské partie vzdálenějších míst. Poskytlo-li samo Nové Město nad Metují popsané krásy, což teprve jeho okolí v nejtěsnější jeho blízkosti a souvislosti. Pohledy a výhledy dává Klosova vyhlídka, konečně odstraněním houštin skutečnou vyhlídku skýtající, pak městský park, skromný sice, ale stinný a milý odpočinek poskytující, pak novoměstské "okno do světa", pavlán pod Zázvorkou, s jedinečným pohledem na Sen-draž, Sendražský kopec, lázně Rezek, vily a lesy, Nové Město nad Metují obklopující. Připusťme však, že všechny popisované krásy budou mnohému plachému interesentu, hledajícímu naprostý klid, zdáti se příliš hlučnými. Nuže, Nové Město nad Metují má proti této obavě neselhávající pojistky ve svých čtyřech, s ním úplně souvisejících a do něho vklíněných údolích. Tam se ztratí světu a lidem sta lidí, hledajících klid a samotu. Nejskvělejší a podmanivé údolí Metuje k Peklu jest jistě jedním z nejkrásnějších v naší zemi, snese srovnání a v mnohém předčí známá a věhlasná údolí našich řek. Upraveno majitelem panem Josefem Bartoňem Dobenínem na procházkovou cestu prvého řádu, jest nejšťastnějším vstupem a snad i nejkrásnějším dílem Jiráskovy horské cesty, jež začíná v Nov. Městě n. Metují. Sta partií se zde střídá, každý strom a balvan, odrážející se ve vodě, dává nové obrazy, za každým ohybem nové prospekty, Metuje hned klidná a tichá, obratem mění se v dravou horskou říčku, divoce přes balvany letící. Horní cesta, souběžná s dolní, dává výhledy na celé řečiště, naproti tomu cesta Horními Leštinami je bohatší na lesní zákoutí a skaliska, kdežto Metuje hluboko dole jen občas mezi pni stromů probleskuje. Za Peklem se údolí Metuje k Náchodu rozšiřuje, při březích se objevují loučky, po stranách paseky a celý tento úsek připomíná údolí Ohře od Hans Heilingu k Lokti (Elbogen). Divočejší pokračování jeví se v protilehlé straně, po Jiráskově horské cestě údolím Olešenky k N. Hrádku, mající po obou stranách horské divoké říčky pěkně schůdné a sjízdné cesty, takže výběr partií jest ještě bohatší. Kdo tento úsek prošel, vrací se sem stále a jistě tato cesta jest kouzlem, které drží mnoho letních hostů v Novém Hrádku. Klidné, tiché a jakoby pohádkou opředené jest údolí Lipchyňské, vinoucí se podél Rezkovského potoka přímo pod Rezkem. Vede jím Bartoňova stezka, která vyčerpává všechna krásná zákoutí Sendražského kopce, aby jimi dovedla poutníka ve stínu a chládku až na vrchol a lesními serpentinami dolů do Pekla. S druhé strany Rezku pod vilami se vine zase snivé údolí Klopotovské, vyúsťující na novou silnici u starobylého kostelíka slavoňovského. Nejromantičtější jest údolí Sepského potoka, jež v některých partiích připomíná horské potoky a údolí krkonošská. Takové jest Nové Město nad Metují a jeho nejbližší okolí. Popisovat vzdálenější místa, Frimburk, Nový Hrádek, Bystré a j. bylo by úkolem průvodce. Nové Město nad Metují má své bohaté a jedinečné krásy, jimiž je příroda obdařila. Jest líbivé, v čistotě udržované a po pravdě činnost všech veřejných a politických činitelů směřuje k tomu, aby se tato přednost města ničím neporušila. Jest však v rukou jiných činitelů, aby ceny všech životních potřeb se přizpůsobily dnešní hladině příjmové středních vrstev, které jsou jedinými návštěvníky Nového Města nad Metují, aby tito nebyli nepříznivými místními cenami vyháněni do světových lázní, jež se již této okolnosti dovedly přizpůsobiti a staly se cenami přístupny i nejširším vrstvám. Krásy Nového Města nad Metují zasluhují, aby poskytly osvěžení širším vrstvám, než pouze místním příslušníkům, proto musí býti všechny otázky, souvisící s návštěvou cizinců, pečlivě sledovány a nedostatky odstraňovány. Doufejme, že bude toto pochopeno dříve, než Nové Město nad Metují své obdivovatele a navštěvovatele ztratí. Nejúčinnější propagací jsou přijatelné ceny a solidní posloužení ve všem - těšíme se, že to bude směrnicí pro příští sezóny, takže bude proud návštěvníků v Novém Městě nad Metují sílit a že nebude nic, co by kalilo pobyt u nás a v našem krásném okolí. Jan Voborník: Svátek třešní. Mají-li v Japonsku svůj svátek kvetoucích sakur a vistarií, má-li slunný jih nebo bohaté Porýní své veselé vinobraní, má Nové Město své svátky kvetoucích a zrajících třešní. Kdo sem v té době nepřišel, ten neuvěří, a kdo přišel, ten jistě nezapomene. Když přijde máj, ba často ještě dříve, celý náš kraj od Vysokova k Václavicům a přes Vrchoviny dál k Novému Městu a Spům, návrší i stráně, cesty, meze v polích i zahrady, je jedna běl, samý kvetoucí strom a noha poutníkova mimoděk stane, aby se oko mohlo nasytiti tou krásou. Ale nenasytí, nedosytí. A slunce hřeje, miliony včel jemně bzučí šťastnou svou píseň, vysoko v oblacích nad probuzenou zemí skřivan zpívá a se stráně od lesa zaléhají sem pěvecké závody drozda a kosa. A nám se zdá, že zpívá i ten strom, ten keř i ta boží země. Jak nemilovati ten drahý náš kraj! Tisíce hostí sem pospíchá zblízka i zdáli, sem rád z rodného Padolí přicházel Alois Jirásek, sem v tento čas přijížděli Němci ze sousedního Kladska (Glatz), aby nejen shlédli památné bojiště na Brance, kde po staletí se krvácelo a kde téměř v pravidelných obdobích se nové hroby kopaly a k zetlelým kostem starých kamarádů se ukládala nová mladá těla, přítel-nepřítel, všecko pospolu, když smrt je srovnala, přicházejí sem, aby též shlédli náš požehnaný český kraj. Tisíce lidí tu chodí a nám se zdá, že každý den je den sváteční. A když třešně dozrávají, je tu nejinak. To už léto se rozhořelo na poledne, červnové slunce žhavě pálí, dozrávající obilí voní novým chlebem, na mezi svou píseň léta hude zamilovaný cvrček. V alejích všude samý žebřík, v impromisovaných boudách sedí sadaři a do košů a beček sypou sladkou svou žeň. Trhají nájemci, trhají i majitelé a potká-te-li známého, ihned vám nabízí z úrody svého sadu, nutí vás, abyste si natrhali, nebo vám z uborku nasype sám třeba i do čepice. Usedáte s ním na mez a zatím co si pochutnáváte, vypravuje vám o novoměstských třešních, jak byly kdysi slavné a co tu těch stromů bylo! Byly známy široko daleko, každý je měl za nejlepší, to snad ten opukový podklad byl toho příčinou, přijížděli překupníci až z Kladska (Glatz), Vratislavě (Bresslau) a Berlína (Berlin), a když na trhu ve Vídni (Wien) se rozkřiklo: "Novoměstské třešně jsou tu!" rázem všecko opustilo ostatní krámy a hrnulo se k našim třešním. Co těch beček bylo a v minutě se všecko prodalo. Tenkrát novoměstské sady mnoho, mnoho vynášely a každý majitel pozemku dobře věděl, kolik třešňových stromů má, jakého jsou druhu a jaké ceny. Tenkrát stávaly třešně podél cest i dvěma řadami po každé straně, místečka nebylo nevyužitého a všecko se prodalo. Potom se však konjunktura změnila, na stromy přišly choroby, mnoho škod nadělaly i můry, housenky a jiný hmyz, strašné pohromy způsobily i mrazy r. 1929, po nichž se naše stromy dlouho nemohly zotaviti, neposlední příčinou poklesu byla i degenerace některých druhů a tak sláva novoměstských třešní na nějaký čas pohasla; avšak v posledních letech zrychleným tempem se zase vrací, stará tradice ožívá. Laik nebo povrchní pozorovatel se domnívá, že třešně jako třešně; nanejvýš rozeznává dva či tři druhy: červené, černé a snad ještě višně amrhele, ví, že od jedněch si začerní ústa a třeba i prsty a od jiných ne a to je vše. Avšak náš člověk vám vysype celou řadu jmen: kostelnice, vlasačky, vosenky, uherky, vlasky - samé černé, a santaborky, běstvinky, kolářky, srdcovky, vítovky - to jsou zas samé červené, zná i žluté srdcovky a polo-černé rusky, poví vám, které jsou křupky a které měkké, které jsou stálé a které dlouho nevydrží, které jsou ranní a které zrají třeba až po žních a nač se které hodí, zda-li na zavaření, do buchet a koláčů, na sladké povidlí nebo do knedlíků, uzná nedostatky některých, ale na černé kostelnice nedá dopustit, ty jsou jako královna všech. A také vám poví, jak se na které musí, co které chtějí, ach božínku, to už je celá věda. Nevím, jak učení pomologové třešně třídí a jmenují a kde vzali pro určité druhy názvy, ale naši pěstitelé si je třídí a jmenují po svém. Řeknou vám, že vosenky pocházejí ze dvora Vosny a běstvinky z Běstvin, uherky že byly přineseny z Uher a vlasky z Itálie, kolářky že zde zavedl nějaký Kolář, kostelnice kostelník Tomek r. 1877 a podle vypravování Řezníčkova rouby vítovek na popud děkana Regnera přinesl z Itálie voják Tomeš z Vysokova. Pravda je, že se na Novoměstsku pěstují třešně již od nepaměti, ve starých zápisech se o nich mluví již od založení města. Již tehdy se připomínají třešňové sady na Bořetíně, u Studének, na Bradlech a na Žďářích. První pohromu utrpěly naše sady r. 1621, když císařské vojsko tudy táhnoucí mnoho stromů posekalo. Tenkrát si novoměstští sousedé počítali škod přes 500 kop grošů míšeňských. Za švédských a potom za všech dalších válek bylo opět zničeno mnoho stromů, neboť jich neušetřil ani nepřítel, ani přítel. Největší pohromu však utrpěly v roce 1813 a to housenkami, kterých bylo tolik, že prý každý sad se zdál jako pavučinami obetkán. A tak vidíte, že o třešních toho je celá věda, historie, rostlinopis i národní hospodářství a každý "z našich" vám o tom dovede mnoho vyprávěti, jen se s ním zahovořte a uvidíte! A když vás už má, tak hned vás nepustí. A přitom jedno poznáte, totiž to, jak má ty své stromy rád, jako ten kraj kolem, jak s nimi žije a cítí a jak ho bolí, vidí-li, že strom je poškozen, větev že je zlomena snad necitelným kolemjdoucím. "Božínku, jen ať si vyleze, ať si natrhá, ale ať stromu neublíží", jen povzdechne a smutně se rozhlédne. Takový je ten náš lid. Že se v Novém Městě kdysi skutečně slavil jakýsi svátek třešní, o tom svědčí článek Bohemie z r. 1853 (roč. XXVI. čís. 178 ze dne 30. července), v němž kdosi neznámý, snad sám děkan Rojek, líčí průběh třešňové slavnosti toho roku v Novém Městě konané a ke konci popisuje některé ušlechtilejší druhy třešní té doby zde pěstovaných. Pro zajímavost uvádím tu většinu článku (upozornil mne na něj p. ví. r. Dr. J. Nedoma) v doslovném překladu: "Jako ve vinařských krajích oslavuje vinař vinobraní a v rovinách rolník slaví obžínky, tak v našem třešňovém kraji konáme slavnost třešní. Letos jsme ji měli dne 17. července. Nebyla sice tak velkolepá jako r. 1851, neboť tehdy byl společný oběd na valech u stolu 101 m dlouhého a večer skvělý taneční ples v prostorných komnatách knížecího zámku. Letošní svátek třešní se oslavil společným výletem do Pekelského údolí, as hodinu od města vzdáleného. Dámská i pánská společnost vyrazila dopoledne a ubírala se třešňovými alejemi na návrší František, s něhož se otevírá překrásná vyhlídka až k Chlumci, Pardubicům, Ústí n. Orlicí, na Krkonoše a na Vrchmezí na pruských hranicích. Odtud šel průvod do Pekelského údolí, kde na břehu Metuje uprostřed lesů pod příkrými horskými stráněmi se rozložil táborem. Na trávníku ve stínu stromů byly konány tance, jichž se účastnili i venkované sem přivábení. Byla to půvabná národní slavnost, při níž povznášely srdce též tóny melodie národní písně, nesoucí se i do nejvzdálenějších lesních zákoutí a vracející se ozvěnami zpět. Teprve za soumraku navrátila se společnost do města, aby v hostinci "U zlatého hroznu" (dnes hotel "Brouček" na náměstí) tancem zakončila vybraný svátek třešní". Marně jsem pátral, konaly-li se v Novém Městě podobné slavnosti již dříve a pravidelně. Staré zápisy se o nich nezmiňují a i nejstarší sousedé se na ně již nepamatují. Snad to byla jen pomíjející snaha místních nadšenců uvésti něco podobného v život. Pisatel však ke konci svého článku praví: "Naše slavnost třešní řadí se k domácím národním slavnostem, které si zajisté zaslouží, aby byly uchovány v paměti. Takové národní slavnosti mají svůj původ v šedém dávnověku, lid je počítá ke svým oblíbeným zábavám, souvisejí s jeho mravy a obyčeji. Podkladem naší slavnosti jest vděčnost dárci všeho dobra. Třešně, rané prvotiny roku, poskytují zdejšímu lidu značnou žeň, kdežto zemědělství v naší hornaté krajině jen málo vynáší. Proto se věnuje péče ovocnému stromoví, k čemuž se zdejší krajina výborně hodí a práci stromům věnovanou dobře odměňuje. Zdejší třešně jsou z nejlepších v naší vlasti. Roční výnos dosahuje prům. 15 tisíc zl.". Na konci svého článku uvádí autor jména ušlechtilejších druhů třešní tehdy zde pěstovaných, a to v pořadí, jak za sebou postupně zrají. Pro přirovnání s dobou přítomnou uvádím také tuto část doslovně: 1. Vítovky neb m á j o v k y červené, malé, bez chuti. 2. Vítovky neb májovky černé, lepší chuti. 3. Běstvinky červené, s dlouhou stopkou, sladké. 4. Kostelnice obecné, černé, velké se silnou stopkou, masité, sladké. 5. Kostelnice men-š í, černé, podlouhlé, se silnou stopkou. 6. Kolářky, tmavě červené, nejsladší. 7. Ozemky poločerné, velké. 8. Ozemky černé, největší, s dlouhými silnými stopkami. 9. Rechovky, černé, velké, sladké. 10. Líbalky červené, malé, velmi chutné. 11. Líbalkybílé, do žlutá, bez zvláštní chuti. 12. Líbalky rakouské, červené, podlouhlé, veliké. 13. Uherky, více druhů, černé, vhodné zvláště k sušení. 14. Tamrovské, černé, podlouhlé, také kulaté, sladké. 15. Postřihovačské, černé, tvrdé, výnosné. 16. Plavky (srdcovky), červené, srdcovitého tvaru, tvrdé. 17. Vlašky podlouhlé, černé, tvrdé. 18. Vlašky kulaté, černé. 19. Amorelle (sklenářk y), červené. 20. Amorelle, červené, pozdnější. 21. Amorelle, červené, většinou dvě na jedné stopce. 22. Višně černé, podobné sklenářkám, ale černější. 23. Višně španělské, načernalé, s delší stopkou. 24. Chlistovské, černé, velké, podlouhlé. 25. Václavky, černé, tvrdé, dozrávající teprve o sv. Václava. Dnes ovšem za ta léta mnoho se změnilo. Ubylo třešňových sadů, některé z uvedených druhů snad už ani podle jména nejsou nynějším pěstitelům známy a na místě zaniklých druhů objevily se druhy nové, časovější, modernější (Baumanovy a Lauermanovy chrupky, ananasky, sametky, německé rychlice, které sice zrají již ve druhé polovici května, ale jsou téměř bez chuti, a j. Ba, zdá se, že odzvánějí i slavným kdysi kostelnicím, protože jejich ovoce je k zasílání příliš choulostivé a přichází do trhu, když třešně jsou v plné sezóně a nikdo je úměrně nezaplatí.

I odbyt třešní valně poklesl. Kdežto před světovou válkou jen do Vídně (Wien) se od nás denně posílaly dva až tři vagóny a za 1 q se platilo 12-18, ale i 20-40 K, v popřevratové desorientaci různí spekulanti všelijakými triky ceny třešní tak stlačovali, že bylo možno dostati u rolníka 1 kg dobrých třešní i za 50 h. Ba, mnoho ovoce se i vyházelo na smetiště. Z toho vznikala nechuť k pěstování tohoto krásného stromu a následek byl nedostatečná péče, přibývání chorob ovocných stromů, rozmnožování škodlivého hmyzu a p. Teprve v posledních letech dochází k nápravě, úpadku se čelí sdružováním pěstitelů a organisováním prodeje ovoce. Letošního roku došlo ve Vrchovinách, kde již po několik let se prodej třešní soustřeďoval z celého okolí v hostinci Balcarově, zásluhou agronoma Ing. J. Dufka, k ustavení Družstva pro pěstování ovocného stromoví, které za pomoci domácí kampeličky organisovalo prodej třešní. Z blízka i ze vzdálených obcí, z České Skalice, Václavic, Nov. Města, Jestřebí, Spů, Krčína i odjinud přiváželi sem pěstitelé celé vozy třešní, takže se tu vytvořila hotová bursa. Nejvíce šlo na odbyt zboží červené. Pražská firma Pragofrucht vyslala sem svého stálého zástupce, který většinu zboží skoupil a zasílal přes Mělník nebo Trutnov (Trautenau) do Němec. Celkem bylo takto prodáno přes 500 vagónů třešní. Za 1 q se platilo 320 K. Poněvadž se nyní ovocnému stromoví věnuje zvýšená péče, lze se nadíti, že i novoměstským třešním nastanou lepší časy a možná, že opět budeme slavit svátek třešní, jak kdysi bývalo. Náš starý pan Kafka (nar. r. 1860), synovec hudebního skladatele Jana Kafky, rád časem osedlá Pegasa a tu pak z jeho duševní dílny vyjde nejedná vyšňořená básnička, hned plná humoru, hned zase velmi vážná. O novoměstských třešních napsal čistě nerudovsky: Kamkoli člověk krajem jde, své bludné kroky šine, tu podél cest a cestiček se alej třešní vine. A na větévkách plod se rdí jak korálů trs v moři, prokmitá listů zelení a nad tím slunko hoří. Tu poutník maně povzdechne: "Ba věru, Bůh je velik', z těch plodů bude vyroben tak mnohý, mnohý knedlík. Knedlíky dnes a zítram zas nuceni budem' jídat a k vůli změně též občas je s bublaninou střídat." Avšak kdo raděj maso jí, proklíná třešně všecky a s chutí si i odplivne: "Fuj, zatrolené pecky!" Pokračování.